Česká ghetta vznikají v posledních letech při mnoha českých městech, ale také některých obcích. Nejvíce chudinských ghett vyrůstá v chudých regionech v severočeském a severomoravském pohraničí. V Česku však neexistuje kraj, kterému by se tento fenomén „nové chudoby“ vyhnul.
Chudinská ghetta obývají rodiny a jednotlivci s nejnižšími příjmy, závislí na sociálních dávkách, vesměs dlouhodobě nezaměstnaní. Lidé tu mají ztížený přístup k institucionální pomoci, jsou odříznuti od společnosti a společenského života. Obvykle jde o místa, kam jsou vystěhováváni nájemníci, kteří měli problémy s placením nájemného nebo jiných souvisejících služeb (elektřiny, vody, plynu, atd.), nebo kteří jsou za „problémové“ pouze považováni.
Život v těchto lokalitách je frustrující. Lidé tu žijí ve stavu celkové letargie, nejsou s to si pomoci vlastními silami, často ani nevědí jak. Volí krátkodobé životní strategie, cílené jen na uspokojení základních potřeb. Nerozumějí společenskému prostředí a společenským normám. Žijí v pocitu ohrožení a strachu ze změn a nových věcí. V rámci takových společenství vzniká svět pravidel a hodnot, které jsou daleko od těch většinových.
Děti, které v těchto lokalitách vyrůstají, automaticky přejímají uvedené modely jednání a celá situace se tak mezigeneračně dědí. Většina zdejších dětí navštěvuje zvláštní školy. Na vyučování se připravují málo nebo vůbec, volný čas tráví na ulicích, některé do školy ani nechodí. Lidé z ghett postupně přijímají pozici nejhůře postavených lidí ve společnosti, byť většina z nich touží sociální dno opustit.
Je ghetto starý dům za městem, kam se odsouvají tzv. neplatiči? Nejspíš většina lidí řekne ano. Je starý dům naproti přes ulici obydlený městkou chudinou ghettem? Zejména pokud je takový dům uprostřed ostatní zástavby a obývá ho jen pět rodin?
Ano, pokud jeho obyvatelé jsou například dlouhodobě nezaměstnaní, nejsou zapojeni do sousedských vztahů, pociťují nevraživost okolí či se dokonce dostávají do konfliktů se svým okolím. Jejich životní strategie se zjevně odlišují od strategií zaměstnaných, úspěšných sousedů. Jsou vnímáni jako jednolitá komunita obtížně přizpůsobivých lidí. Takové místo lze považovat za ghetto.
Existuje sada ukazatelů, podle nichž lze zjednodušeně popisovat ghetta. Jsou to zejména:
Pokud některá z výše uvedených charakteristik při popisu místa není splněna, neznamená to, že se nejedná o ghetto. Každé místo je specifické, a mnohdy stačí jen některé z uvedených charakteristik, abychom je mohli nazývat ghettem.
Dobrovolné bydlení na samotě nebo v domě na okraji města či dokonce za ním lze jistě také nazývat prostorovým vyloučením. V případě ghett se jedná zpravidla o prostorové vyloučení vynucené, nechtěné, znevýhodňující jeho obyvatele proti jejich vůli.
Lidé z ghett musí kromě své špatné sociální situace, která jim neumožňuje uspět ve společnosti, řešit ještě problém prostorového odloučení. Prostorově vyloučená ghetta mohou být těžko dostupná, chybí i ostatní infrastruktura, plynovod, někdy i přívod teplé vody. Do těchto míst může být ztížený přístup kvůli neexistující veřejné dopravě, nebo je sem vypravováno jen málo spojů, které navíc jezdí jen ve špičce.
Obvykle tu nebývají obchody, a pokud ano, mají drahé zboží. Může tu chybět základní škola, nejsou tu žádné pracovní příležitosti. Je odtud daleko k lékaři i na úřady.
Prostorové vyloučení s sebou přináší také nižší kontrolu a míru udržování společných prostor, což vede k další izolaci, uzavírání lidí do svého soukromí. Společná prostranství v ghettech mají jen málokdy určeného správce a jsou přelidněná. Většina lidí tu proto udržuje pořádek jen ve svých bytech a o společné prostory nepečuje.
Pokud člověk přijde o zaměstnání, ocitne se v krizi, vyhoří, onemocní, stane se obětí trestného činu apod., je nucen zvýšit úsilí, aby se jeho životní situace stabilizovala. Někteří lidé s v takové situaci neobejdou bez cizí pomoci, obrací se pro ni k rodině a nejbližším přátelům nebo k různým institucím. V takové chvíli jsou na jistou dobu vyvázáni z některých společenských struktur.
Lidé, kteří v krizové situaci setrvávají dlouhodobě, se ocitají v ohrožení sociálního vyloučení. Nejohroženější jsou ti, kteří se dostávají do více krizových situací najednou, nebo ti, kteří jednu krizi nedokázali vyřešit a nabalují na sebe další, související problémy.
Lidé, které označujeme jako sociálně vyloučené, jsou obvykle náchylní k nezvládnutí krizových situací. Mohou být příliš naivní, špatně vzdělaní, neschopní uplatnit se na trhu práce, se špatným rodinným zázemím, lidé z menšin, cizinci, handicapovaní, atd. Někteří jsou v této situaci vlastní vinou, jiní prostě nedokázali uspět v konkurenčním boji o společenské postavení a propadli se na společenské dno navzdory snaze o životní úspěch.
V ghettech žijí zejména lidé, kteří se v krizi (sociálním vyloučení) ocitli již před delší dobou a nejsou s to se z ní vymanit, ale naopak se tato krize prohlubuje a transformuje také do dalších oblastí života. V sociálním vyloučení dobrovolně zůstává jen nepatrný zlomek lidí. V ghettu nežijí ti, kteří tam žít nemusí.
Lidé z ghett vypadají na první pohled jako komunita, ve které panují stejné normy, hodnoty a postoje, které jsou odlišné od norem, hodnot a postojů většiny ostatních lidí ve městě. Tento pocit pozorovatele z venku bývá umocněn zejména tehdy, pokud je ghetto osídleno lidmi s nějakým vnějším znakem, který je silně odlišuje. V českých poměrech to platí zejména pro ghetta s převahou romských obyvatel.
Přitom obyvatelé ghett jsou strukturováni stejně nebo dokonce více než ostatní obyvatelstvo ve městě. Také ghetta mají své elity, střední třídu a spodinu.
V ghettech lze pozorovat dva protichůdné jevy. Chudí lidé se obvykle díky nižší schopnosti obstát na trhu práce tolik neorientují na osobní úspěch a útěchu a zázemí nalézají ve společném rodinném životě. (Ani ten ale nebývá harmonický - dlouhodobě nezaměstnaní lidé, bez úspěchů a osobního rozvoje těžko udrží rodinnou harmonii a pohodu.) Při hmotném nedostatku (někdy až boji o přežití) se však lidé snaží sebezáchovně domoci lepšího postavení a větší šance na úspěch na úkor ostatních. V ghettech proto často panuje vysoká konkurence. Zejména ti, kteří cítí, že patří mezi elity ghetta, se od střední třídy a spodiny v ghettu distancují a snaží se stýkat se spíše s lidmi s vyšším společenským postavením, tj. zejména s lidmi mimo ghetto.
V případě tzv. romských ghett je často považována hmotná nouze a nízké sociální postavení za aspekty tzv. romské kultury. Romskou kulturu lze spíše přirovnat k rodinným tradicím a obyčejům, které jsou každému jednotlivci generačně předávány a později přeměňovány podle aktuálních životních situací a nálad. Tvoří osobitou nadstavbu, originální pohled každé rodiny a člověka na život. V českých poměrech však nevedou k zásadním hodnotovým a názorovým odlišnostem. Základní hodnoty lidí žijících v Česku jsou vesměs obdobné (potřeba hmotného zabezpečení, uspokojivé rodinné zázemí, zdraví, přátelství, slušné zaměstnání, popř. osobní kariéra, kulturní a společenské vyžití, atd.), liší se daleko více podle sociálního postavení a vzdělání než podle etnického původu.
Lidi žijící v českých ghettech lze označit jako společenskou chudinu, která má výrazně nižší životní úroveň než většina společnosti. V řadě zemí je tato skupina tvořena příslušníky etnických menšin — na evropském kontinentě zejména přistěhovalci, kteří se do této pozice dostali v důsledku změn v ekonomice (Asiaté v Británii, Turci v Německu), v USA zejména černošským obyvatelstvem.
V Česku se někdy mluví o tzv. romských ghettech. Obyvatelstvo ghett přitom není etnicky homogenní a většina Romů v Česku v ghettech nežije. Přesto Romové patří mezi lidi potenciálně více ohrožené sociálním vyloučením. Jsou diskriminování na trhu práce.
Postindustriální obrat v ekonomice, charakteristický zejména obrovským nárůstem významu služeb, informačních technologií, obchodu a poklesem počtu pracovních míst v průmyslu, z velké části právě tyto lidi z nejnižších vrstvev. Nové pracovní příležitosti kladou vyšší nároky na vzdělání, naopak poptávka po nekvalifikovaných pracovních silách klesá.
Termín adaptace je vnímán většinou v pozitivním smyslu, tj. jako aktivní přizpůsobení nějakému novému, lepšímu stavu. Méně už se hovoří o tom, že vnější podmínky mohou vést k adaptaci jedince na zhoršené podmínky.
Lidé, kteří se propadají do sociálního vyloučení, se zprvu propadu do horších podmínek brání. Postupně, pokud nedokáží tento proces zastavit, nebo dokonce zvrátit, se na nové podmínky adaptují. Můžeme hovořit jednak o adaptaci na novou sociální situaci, jednak o adaptaci na nové prostředí. Pokud se člověk stěhuje na ubytovnu, do azylového zařízení, do unimobuněk či do domu za městem, trvá nějaký čas, než přivykne novému prostředí a přizpůsobí se jeho zákonitostem. Mnoho lidí, kteří dnes žijí v ghettech, bylo v minulosti socializováno ve společnosti - pracovali a žili v běžné městské zástavbě. Jiná situace nastává u mladších generací, které se rodí od 90. let minulého století. Tito mladí lidé a děti jsou rovnou socializováni na podmínky ghetta, přijímají zdejší vzorce chování a je jim od počátku života vštěpována pozice nejchudší složky společnosti. Zejména děti v ranném věku jsou ale adaptabilní a existuje šance je prostřednictvím školní a mimoškolní výuky a integrace do rozličných kolektivů vytrhnout z ghett a socializovat pro život ve společnosti.
Lichva, tedy půjčování na vysoký, často až stoprocentní úrok měsíčně, je značně rozšířený fenomén ve všech vyloučených společenstvích, která tvoří nejchudší složku společnosti. Nejedná se o žádné specifikum ani českých ghett, ani některých menšin.
Lidé žijící v českých ghettech hospodaří s velmi podprůměrnými měsíčními příjmy. Nejenže nemají žádný větší majetek a úspory, ale jsou existenčně ohroženi každým mimořádným výdajem. Chudí lidé, kteří si nesou nálepku nejhůře postavených členů společnosti, jsou bez zaměstnaní a perspektivy, nedosáhnou na jakýkoliv standardní způsob půjčení peněz. Ani nejsou schopni investic, které by v budoucnu zúročily počáteční vložený kapitál.
V rámci relativně uzavřeného ekonomického systému ghett se proto prosazují lichváři, kteří půjčují peníze na vysoký úrok často bez jakékoliv smlouvy. Jsou integrální součástí ghetta, často v něm žijí v sousedství ostatních lidí. Mají podstatně vyšší životní standard, někdy je lze v ghettu rozpoznat podle vnějších znaků (žijí v rekonstruovaném domě, mají automobil, kvalitní oblečení). Většinou se jedná o celé rodiny až klany vyznačující se značnou fyzickou silou, neformální autoritou a mocenským postavením. V některých případech jsou lichváři dokonce propojení s místní formální mocenskou strukturou. Jejich služby jsou všem lidem v ghettu známé. V Česku existují ghetta, kde klientela lichvářských klanů čítá i polovinu všech obyvatel.
Lichváři tvoří de facto elitu ghetta. Jsou to většinou schopní, ekonomicky uvažující lidé. Využívají toho, že jsou nositeli podobných vnějších znaků, které jim umožňují koexistovat v rámci ghetta a provozovat v něm své nezákonné vyděračské aktivity. Pokud by tito lidé nebyli vytlačeni na okraj společnosti, ale zapojili se do společenských struktur, lze předpokládat, že by v konkurenčním boji na trhu práci obstáli.
Celý systém lichvy je založen na neustálém splácení vysokých úroků, které jsou nastaveny v takové výši, aby je klienti závislí na příjmech ze sociálních dávek nikdy nedokázali splatit. Pokud si půjčíte například pět tisíc, za měsíc musíte vrátit deset. Protože deset tisíc je podstatný díl, někdy dokonce téměř celý váš měsíční příjem, vrátíte sice deset tisíc, ale lichvář vám v zápětí půjčí znovu pět tisíc na živobytí. Stáváte se věčným klientem, který každý měsíc odevzdá polovinu svých příjmů lichváři.
V některých místech lze pozorovat, jak lichváři odebírají sociální dávky svým klientům bezprostředně po převzetí peněž na poště. V českých poměrech je však lichva spíše skrytá zrakům veřejnosti a lichváři si pro své úroky chodí přímo do bytů svých klientů.
Vzhledem k velké prostorové i sociální izolaci ghett jsou tato místa daleko více řízena podle neformálních pravidel stanovených zejména lichváři, která jsou odlišná od zákonných norem české společnosti. Represivní složky státu však mají jen velmi málo informací o lichvářských praktikách v ghettech a samy vesměs nevyvíjejí dostatečnou aktivitu k potírání lichvy. Zároveň jim chybí podpora ze strany samotných postižených. Ti se bojí o lichvě veřejně hovořit, čelí totiž výhružkám ze strany lichvářů. Ti, kteří se rozhodnou svědčit, bývají lichváři (či najatými „gorilami") surově psychicky i fyzicky týráni.
Lichva je jedním z největších důvodů pro migraci lidí mezi ghetty po Česku. Vysoký a dlouhodobý dluh vedoucí k totální frustraci a zubožení klienta ho donutí pokusit se o útěk z ghetta do jiného, vzdáleného místa. Ti nejodvážnější se pokouší emigrovat do zahraničí.
Od devadesátých let minulého století lze pozorovat sofistikované mutace lichvy. Jedná se například o skupování domů v ghettech v rámci privatizace, po kterém jsou nájemníci - klienti nuceni podepisovat s novým majitelem - lichvářem nové nájemní smlouvy, například na deset tisíc korun měsíčně za byt 1+1. Často je také v nové nájemní smlouvě uvedena nižší částka - například dva tisíce korun - a zbylých osm tisíc majitel vybírá bez náležité smlouvy.
Chování mnoha sociálně vyloučených Romů bývá částí veřejnosti označováno jako nepřizpůsobivé. Má se zato, že Romové se chovají iracionálně, že nevyužívají možností, kterými disponují, a tedy že si mohou za svou bídu sami. Pokusím se poukázat na racionalitu jejich zdánlivě nepochopitelných rozhodnutí, jako je kupříkladu neplacení nájemného při vědomí hrozící ztráty bytu. Za použití neoklasických ekonomických modelů popíši mechanismy, které vedou k vzniku a udržování sociálně vyloučených komunit, ač jsou pro společnost jako celek nevýhodné. Základní stavební kámen, ze kterého neoklasičtí ekonomové budují modely reality je racionální jedinec. Tohoto rámce se v následujícím textu přidržím. Lidé podle této představy mají konzistentní touhy, které se snaží naplnit, a rozhodují se individuálně. Veřejné mínění často Romům upírá jak racionalitu, tak individualitu. Romové jsou často chápáni jako jednotná masa, nikoli jako individua, což vede k nesprávným závěrům o iracionalitě jejich chování.
Mnozí Romové jsou chudí, protože málo využívají postupy a instituce moderní společnosti, jako jsou například anonymní tržní mechanizmy. Tyto postupy jsou v některých situacích vysoce efektivní a vděčíme jim za nynější prosperitu. Romové se místo těchto postupů uchylují k postupům a institucím tradičních společností, jako je například velká rodinná síť. Tyto instituce však využívají zdroje a talenty mnohem méně efektivně. Romové při nich nezůstávají kvůli své údajné nepřizpůsobivosti nebo romantickém lpění na tradicích, ale proto, že jako jednotlivci si nemohou dovolit se rodiny vzdát. Romové tedy při neefektivních institucích tradiční společnosti zůstávají, protože jsou příliš chudí, a chudí jsou, protože jejich tradiční společnost je v interakcí s naší moderní společností neefektivní. Tento nešťastný začarovaný kruh je podporován nevymahatelností oficiálního práva mezi Romy a diskriminací Romů na trzích.
Schematicky lze kauzální vztahy rozebírané v dalším textu zobrazit takto:
Kauzální kruh nemá začátek ani konec. Tudíž spory, zda Romové jsou diskriminování, protože se chovají nevhodně, nebo zda se Romové chovají nevhodně, protože jsou diskriminovaní, nemají smysl. Celý text...
Tato studie byla publikována ve sborníku:
„Romové: Kulturologické etudy“
ed.: Marek Jakoubek, Tomáš Hirt.
Plzeň, 2004, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.
Podrobné informace o sborníku na www.varianty.cz
