Ghetta na okrajích českých měst vznikají téměř výhradně z důvodu tzv. NEPLATIČSTVÍ. Lidé, kteří přestanou platit nájemné, bývají přesidlováni do chudinských ghett na základě soudního vystěhování z nájmu. Jindy se stěhují proto, že dům je privatizován (nebo jen rekonstruován) a majitel postupuje razantně při vyklízení domu. V takovém případě se do ghett často stěhují i lidé, kteří v tomto domě bydlí a platí nájemné, ale mají stejné vnější znaky jako zdejší „neplatiči“ (často se to týká Romů) a zároveň nízké právní povědomí, takže se nedokáží tlaku na vystěhování ubránit.
V poslední době se ustálil termín „neplatič“ ve vztahu k lidem, kteří mají dluh na nájemném. Je do značné míry urážející, protože se stává základním označením těchto lidí. Navíc neplatičem lze být téměř čehokoliv (leasingu, spotřebního úvěru, daní, atd.) a v různé výši. Korektnější by bylo mluvit o lidech, kteří mají DLUH NA NÁJEMNÉM.
Dlužníci nájemného na základě soudní výpovědi z nájmu BEZ NÁROKU NA BYTOVOU NÁHRADU obvykle buď odcházejí do jiného města či obce za svými rodinami, nebo hledají jiné formy bydlení (ať už ve městě nebo jeho okolí, např. UBYTOVNY), nebo zůstávají bez přístřeší na ulici, případně se nelegálně nabourávají do chátrajících domů. Lidé na základě soudní výpovědi z nájmu s NÁROKEM NA BYTOVOU NÁHRADU často obec nebo majitel bytu přesidluje do provizorních obydlí (např. unimobuněk nebo tzv. Tesco domů) nebo do starých domů na okraj města či za něj, obvykle do tzv. „HOLOBYTŮ“. (Holobyt není právní termín, jedná se o laické označení nejnižší kategorie bytu.) Vytěsnění na okraj zakládá podmínky pro vznik chudinského ghetta, které se řídí velmi specifickými pravidly. Například o tom, jak zde bude uklizeno, a jaké budou sousedské vztahy, rozhodují ti nejméně adaptabilní a nejagresivnější jedinci. Namísto rozdělení chudého společenství podle osobních schopností jedinců s výhledem na jejich integraci do společnosti naopak v ghettu narůstá společná apatie a neochota měnit svou nevýhodnou životní situaci. Po čase se navíc do ghetta často stahují další chudí obyvatelé, i ti, kteří dříve odešli do jiných měst a obcí.
Záhy se dostavuje efekt pobytu v ghettu: STÍRÁNÍ ROZDÍLŮ mezi jeho obyvateli. Degradují i ti, kteří doposud měli aspoň minimální snahu svoji neutěšenou životní situaci řešit. Souvisí to s tím, že pronajímatel - obec často nevypozoruje postupné kroky i dílčí úspěchy jednotlivců (péče o byt a okolí, postupné splácení dluhů, další související kroky jako hledání zaměstnání, bezproblémová docházka dětí do školy, atd.) a nahlíží na lidi v ghettu jako na nerozlišnou skupinu NEPŘIZPŮSOBIVÝCH NEPLATIČŮ. Ti, kteří doposud vyvíjeli aktivitu, na ní de facto „prodělali“, protože jim nepřinesla žádné výhody. Naopak obec nadále rozhoduje o dalších postupech vůči celé skupině dohromady (přesunování celé skupiny do jiné lokality, různá sankční opatření vůči celé skupině apod.). Rovněž se stává, že pronajímatel nepřihlíží k velikosti dluhu na nájemném a důvodu jeho vzniku - zda se jedná o chronické dlužníky, nebo lidi, jimž vznikl nedoplatek na nájemném v důsledku nenadálého výdaje nebo životní krize. Tyto skutečnosti mnohdy dokáží reflektovat (často nad rámec svých pracovních povinností) pracovníci sociálních, bytových a jiných odborů městského úřadu nebo pracovníci Úřadu práce v dané lokalitě. Je problematické, že tento sociálně citlivý přístup nebývá kladně oceněn, ale vnímán spíše jako nezávazná osobní iniciativa.
Ghetto zamezuje rozvoji obce v té části, ve které je zřízeno. Okolní obyvatelé si stěžují na hluk, nepořádek, popř. I zvýšenou kriminalitu, a oprávněně požadují po obci nápravu. Obec musí vynakládat zvýšené prostředky na ostrahu daného místa, rovněž veškeré investice do obnovy bytového fondu v ghettech se časem znehodnocují obtížnou správou majetku. Ghetta mají navíc tendenci se rozrůstat, jeho obyvatelé jsou až na výjimky závislí na dávkách státní sociální podpory a jsou zcela neproduktivní složkou společnosti. Zároveň přetěžují místní instituce, resp. jejich zaměstnance, což opět zvyšuje náklady obce na jejich provoz. Vymáhat placení nájemného od lidí v ghettu je samozřejmě obtížnější. Tím spíše, že uvnitř ghetta často bují LICHVA, kdy schopnější jedinci ožebračují ty méně schopné o základní finanční prostředky na živobytí.
Ze soudních statistik vyplývá, že nejčastější důvod k výpovědi z nájmu je nezaplacení aspoň třech měsíčních splátek.
Existuje několik nejobvyklejších důvodů pro vznik dluhu na nájemném:
Životní minimum je přitom ze zákona SPOLEČENSKY UZNANOU MINIMÁLNÍ HRANICÍ PŘÍJMU, POD NÍŽ NASTÁVÁ STAV HMOTNÉ NOUZE. Životní minimum vymezuje výši nezbytných finančních prostředků pro domácnost k DOČASNÉMU ZAJIŠTĚNÍ ZÁKLADNÍCH ŽIVOTNÍCH POTŘEB jejích členů na velmi skromné úrovni.
Jakkoli uvedený výčet svědčí o vině na straně nájemníků, je zřejmé, že město (správce obecního bytového fondu), sociální odbor (s instituty ZVLÁŠTNÍHO PŘÍJEMNCE DÁVKY a OPRÁVNĚNÝCH ZVÝŠENÝCH NÁKLADŮ NA BYDLENÍ) i soukromí majitelé mohli přispět svým jednáním k zamezení nárůstu dluhů na nájemném.
Účinné je sledovat prvotní důvod vzniku dluhu. Často se jedná o nevelký problém, který (pokud není řešen) přerůstá v dominantní důvod neplacení nájmu a nabaluje na sebe další důvody, které se postupně prolínají a vedou k chronickému neplatičství. Nezanedbatelnou roli v procesu zadlužení hraje čas: po prvním či druhém nezaplacení nájemného se zdá, že se nic neděje. Poškozený majitel bytu se často ohlásí až ve chvíli, kdy je dluh na nájemném vysoký a chudí lidé již nemají žádnou šanci si obstarat. Odsunutí návrhu na vystěhování na dobu, kdy je dluh již vysoký, je někdy úmyslným krokem majitele. Získává větší jistotu, že „nepohodlní nájemníci“ se z jeho domu budou muset rozhodnutím soudu vystěhovat.
V jiných případech správce domu nevyžaduje plnění všech povinností nájemníka od počátku a problémy se postupně rozrůstají do stavu, ve kterém jsou de facto neřešitelné bez razantního zásahu správce. Devastaci bytu často působí také přelidnění domu, nebo zanedbání povinné údržby domu ze strany jeho majitele. Chybí‑li například prádelna a sušárny, či dokonce WC a koupelna, znehodnocují obyvatelé dům praním v obytných prostorách, a neúnosně tak dům zavlhčují, což vede k plesnivění zdí. Už jen velký počet na malém prostoru (čtyř, pěti, ale i šestičlenná rodina v 1+1) má za následek přílišnou vlhkost bytu z důvodu jeho přeplnění.
Zaznamenáváme případy, kdy při prodeji domu soukromému majiteli jsou nájemníci často vystaveni tlaku uzavřít novou nájemní smlouvu - většinou na dobu určitou s vyšším nájemným a přísnějšími podmínkami. S příslibem jednorázového finančního příspěvku podepisují, nebo uzavírají dokonce pouze ústně se slibem „když bude všechno v pořádku, tak to prodloužíme“. Není výjimkou, že někteří lidé jsou v této situaci ze strany nového majitele vystaveni tvrdému nátlaku na hranici vydírání.
V mnoha městech lze najít jednotlivé rodiny, ale i celé lokality, ve kterých v bytových domech žijí lidé bez řádné nájemní smlouvy s tichým souhlasem majitele. Tito lidé nemohou žádným způsobem doložit, že platí nájemné bez smlouvy „z ruky do ruky“ a sociálním odborům pak nezbývá, než jim přestat vyplácet doplatky do životního minima určené na výdaje v domácnosti.
I tyto skutečnosti mohou být důvodem opuštění bytu, čímž se chudí lidé dostávají do kolotoče hledání nového bydlení, které je v jejich postavení a finanční situaci velmi obtížné. Následující náčrt naznačuje, jak nebezpečné a finančně nákladné je nesprávné počínání města ve vztahu k chudým obyvatelům (neplatičům nájemného zejména).
Samosprávné orgány jsou mnohdy příliš blízko občanům, než aby obhájily nutná řešení, která jsou sice společensky a z dlouhodobého hlediska finančně výhodná, ale nemají podporu obecní veřejnosti. Mnohdy nemají k dispozici poznatky, ani podporu ze strany státu, aby se s problémem ghett vypořádaly. Jindy nedokáží čelit ekonomickým zájmům lokálních podnikatelů, jejichž podnikatelský záměr počítá s neznalostí společenských norem a práva u sociálně slabých lidí.
Dávky sociální péče a státní sociální podpory, které hradí stát, může obec použít k zabránění zadlužení a splácení dluhů. Není‑li nájemné řádně placeno, může být stanoven ZVLÁŠTNÍ PŘÍJEMCE DÁVKY. Pokud sociálně slabí lidé bydlí v obecních bytech, státní peníze doputují do městské kasy. Je‑li majitelem bytů podnikatel, peníze opouští veřejnou sféru a nejsou k dispozici pro řešení problému chudých obyvatel. Obvykle se jedná o částky v řádech sta tisíců (ve velkých městech miliónů) korun měsíčně.
V praxi lze vystopovat i tento extrémní případ: sociálně potřebný člověk je vystěhován z bytu, kde platil regulované nájemné ve výši tisíc korun. Nejlevnější ubytovna, která je v okolí k dispozici, stojí pět tisíc korun na měsíc. Sociální odbor schválí vyplácení dávky ve výši ODŮVODNĚNÝCH ZVÝŠENÝCH NÁKLADŮ (a to v plné výši) a zmíněných pět tisíc korun ze státního rozpočtu nepřichází do městské pokladny, ale do soukromého sektoru.
Město se navíc vystavuje nebezpečí dalšího vynakládání prostředků na zajištění azylové pomoci lidem bez přístřeší či k vybudování tzv. holobytů (ghetta), protože ztratilo přímý vliv na problematiku bydlení sociálně slabých lidí. Průměrné náklady na jednoho klienta azylového zařízení na den se pohybují okolo 250,‑ Kč, což je přes sedm tisíc měsíčně. Pouze nízký příjem či neschopnost platit nájem by proto neměly být důvodem přesunu člověka z obecního bytu do azylového zařízení, byť tato cesta většinou není přímá. Rodina po vypovězení z nájmu nejprve prochází postupným sociálním a ekonomickým propadem, jež často vede k potřebě azylové pomoci.
Nákup zdevastovaného domu zatíženého dluhy nájemníků za nízkou cenu v atraktivní lokalitě může být výhodný podnikatelský krok. Veřejnost jej navíc mnohdy ocení, protože podnikatel dům rekonstruuje a zvelebuje a zároveň „řeší a stabilizuje“ často dlouho neřešenou situaci v místě a okolí chudinské enklávy. Zabývá se zpravidla pouze svým podnikatelským záměrem, nikoliv nájemníky — dlužníky, kteří jsou vesměs odkázáni řešit vystěhování sami podle svých dosažitelných možností.
Vytěsnění po koupi domů probíhají bez kontroly města či veřejnosti až do okamžiku, kdy se transparentně projeví na jiném místě. Chudí lidé se stěhují do jiných částí města, řízeně či samovolně vznikají místa sociálního vyloučení - ghetta. Někdy se vytěsnění lidé uchylují na veřejná prostranství - k nádražím, do parků apod. Je zřejmé, že tento problém jsou město a stát následně nuceni řešit na vlastní náklady.
Podnikatelské záměry jsou samozřejmě rozdílné. Nicméně v mnoha městech lze zaznamenat extrémní praktiky vydělávání na sociální exkluzi. Lidé vystěhování na ulici obecně hůře shání náhradní bydlení. Jsou‑li navíc romského původu, pak je šance získat nájem v přijatelné výši téměř nulová. Toho využívají někteří podnikatelé. Zakoupí dům, který udržují na hranici obyvatelnosti. Stanovují vysoké nájemné. Ubytování nabízí k dispozici hned a bez omezení. Své „služby“ inzerují přímo v lokalitě, kde právě dochází k vystěhovávání. Tímto způsobem si zajišťují nájemníky, kteří ovšem nejsou s to platit vysoké komerční nájemné dlouhodobě a brzy takové byty opouští.
Tento druh podnikání silně podporuje fluktuaci chudých obyvatel i jejich další sociální propad. Toto neustálé přesídlování je navíc nevýhodné pro úřady, které nedokáží sledovat pohyb chudých lidí v regionu, a ztěžuje se jim tak výkon jejich práce.
Obdobná je situace kolem některých ubytoven. V nich navíc často platí přísné podmínky ubytování, takže tu obvykle nemůže být ubytována rodina s více dětmi, a nebo musí být rozdělena a některé děti bydlet například u prarodičů.
Dlouhodobě špatné bytové zázemí a fluktuace chudých rodin s dětmi (v nejhorším případě končící bydlením ve zmíněných ubytovnách či dokonce bez stálého místa pobytu) drasticky snižuje schopnost rodičů poskytnout dětem adekvátní zázemí. Pracovníci OSPODu (Oddělení sociálně právní ochrany dětí) je mohou shledat nezpůsobilými pečovat o své děti (a to pouze ze sociálních důvodů) a navrhnout jejich odebrání do ústavní péče (celých 56 % dětí je odebráno právě z těchto důvodů). To je jednak nevýhodné pro rodinu, jednak — zejména finančně — pro stát. Náklady na ústavní péči o jedno dítě se pohybují okolo čtvrt milionu za rok. Odebrat děti jedné rodině na dlouhou dobu znamená extra výdaje pro státní rozpočet v řádech milionů korun.
2002: Ing. Petr Víšek, výkonný ředitel Socioklubu
Analýza problematiky holobytů ve vztahu k romské komunitě ukázala na závažný sociální a politický problém (s řadou navazujících souvislostí), který lze charakterizovat jako vytěsňování sociálně slabé (ohrožené, zranitelné) části romské minority z bytů do náhradního ubytování, do krátkodobého přístřeší popř. bez náhrady, na okraj měst a jejich soustřeďování do enkláv a ghett. Celý text...
2005: Mgr. Michal Kojan, společnost Člověk v tísni
Průměrné náklady na ústavní výchovu jednoho dítěte v Česku činí 250.000,- Kč ročně. Náklady státu na poskytnutí životního minima jednomu dítěti jsou přibližně 40.000,- Kč ročně, na zajištění vzdělání zhruba 30.000,- Kč ročně. Náklady státu na jedno dítě mimo ústavní výchovu jsou tedy zhruba 70.000,- Kč ročně. Rozdíl těchto částek je 180.000,- Kč u jednoho dítěte ročně. Celý text...
2000: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.
Účelem tohoto metodického materiálu není nahrazení postupů, které v případě neplatičů nájemného přicházejí podle stávající legislativní úpravy v úvahu, ale hledání cest, jak vzniku dluhů na nájemném předcházet a pokud tyto dluhy vzniknou, jak je prostřednictvím možností, které dávají systémy sociální péče a státní sociální podpory, snižovat či zcela uhradit.
Stáhni celý text ve formátu PDF (110 kB)
2004: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.
Nově se za sociálně potřebného nepovažuje rodič, který neplní povinnosti zákonného zástupce nezaopatřeného dítěte spojené s řádným plněním povinné školní docházky podle zvláštního právního předpisu, pokud dítě je pro účely sociální potřebnosti společně posuzovanou osobou. (Komentář č. 3/2003 MPSV k tomuto zákonu doporučuje, aby byl pro tyto účely stanoven limit na více než deset neomluvených hodin.)
Stáhni celý text ve formátu PDF (182 kB)
2004: Doc. PhDr. Jiří Kovařík, Mgr. Hana Pazlarová, PhDr. Věduna Bubleová, Středisko náhradní rodinné péče.
Závěry projektu „Práva ohrožených a znevýhodněných dětí“, který realizovalo Středisko náhradní rodinné péče za podpory Nadace rozvoje občanské společnosti, se v mnohém shodují s vyjádřením ženevského výboru OSN, který loni hodnotil zprávu o plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice.
Stáhni celý text ve formátu PDF (212 kB)
2004: Ing. Vladimír Plesník, Mgr. Zuzana Faldynová, Bohdana Richterová, Ing. Dana Komárková, REINTEGRA. (3. kapitola z knihy Integrace dlouhodobě nezaměstnaných osob se zdravotním postižením zpět do pracovního procesu)
Vývoj nezaměstnanosti v ČR vykazuje neustále se zvyšující podíl dlouhodobě nezaměstnaných v celkovém objemu nezaměstnaných. V roce 2000 překročil tento podíl hranici 50%. Z pracovního trhu jsou vyloučeny celé skupiny zaměstnanců s určitým typem vzdělání a nízkou kvalifikací. Tito lidé ovšem nejsou podle výzkumů v nevýhodě jenom vzhledem k dosaženému stupni vzdělání, ale i obtížnějším zvládáním nezaměstnanosti.
Stáhni celý text ve formátu PDF (107 kB)
